Tichá samota Bohuslava Reynka

20.6.2011 SANQUIS str. 30 Smetanová Litomyšl Jana Nekolová

Vstává již o druhé hodině ranní, kdy všichni v domě spí. U kamen, skloněný nad svými lepty a suchými jehlami či hledající slova pro své básně, využívá klidu noci. A ráno? Když se kolem něj vše začíná probouzet, jde přes dvůr nakrmit prasata. Ten starý dům v Petrkově z počátku 18. století, obklopený rozlehlou zahradou, je pro Bohuslava Reynka vším. Právě tady nachází motivy pro své verše a grafi cké listy. Daleko od chaosu světa, v tichosti, ve svých úzkostech i prostých radostech mu petrkovské stavení, s malými či většími odlukami, zůstává navždy domovem.

Útěk do samoty

Narodil se tu poslední květnový den roku 1892 v rodině statkáře. Poprvé tento odlehlý kousek světa opouští z rozhodnutí rodičů. Chtějí synovi poskytnout patřičné vzdělání, statek pronajímají a stěhují se do Jihlavy. Tady, na reálném gymnáziu, v mladém Bohuslavovi zaseje semínko zájmu o kreslení profesor Max Eisler, jeho první i poslední učitel. Po maturitě na přání rodičů odjíždí do Prahy studovat inženýrství. Tak moc mu ale chybí lesy, klid a krása petrkovské zahrady. K nevoli rodičů studia zanechá a roku 1912 se vrací do své tiché samoty.
Dvacetiletý muž, obklopený stromy a květinami, pročítá si tu francouzské a německé knihy, hledá svou cestu k umění. „Sevřen zdmi a stromy piji život z ruky tvojí, Pane, jako včela prostřed kytice. Sladkost kane z prstů tvých, mé rty jsou šťastny, medem na sebe se lepíce." V té době mu vycházejí první tištěné básně, má za sebou první olejomalby.

Zde je tvůj život

Hned následující rok se mu naskýtá jedinečná příležitost odjet do Francie. V Bretani, v kraji tak podobném Vysočině svou drsnou krásou, objevuje moře. Nekonečný oceán jej naplňuje štěstím a dlouho zůstává v jeho srdci i básních. „Vody, vás miluji, zrcadla duše mé, která jest obrazem Božím, - vody hluboké a moudré, radostné nádrže divů." Ne v Paříži, ale na samém konci země poznává poezii a kulturu Francie. Paříž navštíví jen krátce, ale možná právě někde v malém pařížském knihkupectví se mu do rukou dostává svazek veršů Ta vie est la od mladé básnířky Suzanne Renaud. Její poezie je mu velmi blízká a po návratu do Čech její verše překládá. Když se osmělí, Suzanne napíše dopis. Roku 1923 se na její pozvání vydává do Grenoblu. Ona, bohatá kultivovaná žena, jejíž rodina patřila k místním intelektuálním kruhům, on plachý, obtížně navazující přátelství. Přesto se ti dva lidé, z tak odlišného prostředí, sbližují. „Vždyť přece, drahý příteli, smýšlíme stejně o všech závažných věcech života, vábí nás stejný ideál, to vím jistě! Plně tedy důvěřujte své přítelkyni, která nechce víc než blahodárně působit na Váš život a utěšovat Vás v každém trápení, o němž jí povíte nebo jež ona dokáže vytušit," píše mu v jednom z dopisů. O rok později, po smrti její matky, ji Bohuslav Reynek žádá, rovněž dopisem, o ruku. Váhá nezvykle dlouho, ale nakonec se 13. března 1926 v Grenoblu za samotářského Čecha provdá.
A nejen to, následuje jej do jí neznámé země, jejíž jazyk nezná, do nevlídného kraje, z městského ruchu do ticha petrkovského statku. „Ach, je tu příliš větru, příliš dálek, příliš ticha, příliš loučí uhaslých v rozježděných cestách, příliš slz, usedlých na konečcích větví, příliš kroků, jejichž stopa je navždy ztracena..." Přesto zůstává po boku svého muže až do své smrti roku 1964.

... je u nás na smrt smutno...

Suzanne, stejně jako její muž, nachází útěchu a radost v zahradě. Na kamenné lavičce, kam dopadají paprsky slunce, které jí tu tak chybí. Bohuslavu Reynkovi se zas nejoblíbenějším místem stává altán, ukrytý mezi stromy a křovím. Tam mizí na dlouhé hodiny, pročítá knihy, svým dvěma synům čte pohádky. Když na Vysočinu přichází zima, ujíždějí Reynkovi před zimními plískanicemi do rodného Suzannina města. Celých deset let. On však z města uniká do přírody, kde zachycuje tužkou a pastely kraj v okolí Dauphiné. Když se s prvními jarními slunečními paprsky vracejí na Vysočinu, nachází tu motivy pastvin s ohníčky a pasáčky, lesy a rybníky zarostlé rákosím.
Blíží se konec války a obyvatelé staré usedlosti ještě jednou, nedobrovolně, opouštějí dům, zahradu, altán i kamennou lavičku. Na celý rok ji totiž zabírají nacisté. A po válce? Přicházejí družstevníci... Z kdysi krásného selského dvora je státní statek, budovy chátrají, dvůr je plný bahna.
Ještě roku 1960 píše Tereze Sumové, dceři svého spolupracovníka Otty Alberta Tichého: „ Zevně je u nás na smrt smutno. Dvůr stále plný lidí ze vsi, kteří se nudí, hlomozí atd. - nikdy nevíš, co si ještě vymyslí - realizovat mohou vše. Zatím zabíjejí selské koně, lepší kousky si vykrajují a ostatek vaří slepicím. Tak se za nás pomodli, a nezapomeň." Přesto tu Reynkovi zůstávají, žijí v chudobě, někdy opravdu z ruky do úst. V padesátých letech Bohuslava Reynka provází na jeho grafi ckých listech Job. Biblická postava, která zažila mnoho osudových ran. Jak přízračné.
První poválečná výstava Reynkových prací se uskuteční až roku 1964. Hned vzbuzuje zájem o toho „podivínského samotáře". Do ztichlého domu začínají přijíždět televizní štáby, novináři. Z Petrkova se stává vyhledávané místo umělecké generace 60. let. I když Reynkovi zájem o jeho osobu jistě přináší potěchu, ze své klidné samoty se nedá nikým vyrušit. Umírá 28. září roku 1971, na svátek svatého Františka z Assisi. Je pohřben vedle Suzanne, na nedalekém hřbitově Svatý kříž. „Smrt nemá půvabu ni hrůzy pro ty, kdo jsou takto sami," napsal už ve své první básnické sbírce Žízeň.
„Jaký ubohý život a hloupý život, myslí si asi většina dnešních pokrokových lidí. Nemá tušení, že pan Reynek by s nimi neměnil a že je velmi šťasten - šťastnější než každý z nich. Protože žije v Království Božím, zná jeho tajemství niterného života věčného, zná jeho moudrost a spravedlnost. Bohat milostí, raduje se z jeho krás a zpívá jeho chválu," vyznává se do katalogu Bohuslava Reynka malíř Jan Zrzavý. Literatura: D. Halasová, Bohuslav Reynek, Petrov, 1992, B. Reynek, Básnické spisy, Archa, 2009, B. Reynek, Dnes jen o té prašivině, Paseka, 2005. výstava: zámecký pivovar, litomyšl, 11. 6. - 6. 7.

***

Ze své klidné samoty se nedá vyrušit... Nekonečný oceán zůstává dlouho v jeho srdci i verších

Mezi nebem a zemí Kurátor Pavel Chalupa uspořádal pro festival Smetanova Litomyšl mimořádnou výstavu Bohuslava Reynka. Představuje na ní především dosud neznámý soubor Reynkových kreseb a jeho olejomalby. zámecký pivovar, litomyšl, 11. 6. - 6. 7.

Jsme nespoutáni, pevni jak ty stromy. Víří v nás vůle žít.

Foto popis| Bohuslav Reynek ve svém rodném domě Na protější straně: Zátiší s autorem, 1955
Foto autor| Foto: archiv redakce, vpravo: repro obrazu z pozůstalosti B. Reynka - foto © F. Nárovec

Foto popis| Krajina u Petrkova, 30. léta 20. stol.
Foto popis| Dům Reynkových v Petrkově
Foto popis| Džbán na okně, 1938
Foto popis| Zavírání dveří, 1962
Foto autor| Repro z knihy D. Halasová, Bohuslav Reynek (vlevo) a Krajina u Petrkova, GVU Havlíčkův Brod, © F. Nárovec (vpravo). Foto: dům Reynkových - archiv redakce, © O. Pajer