Malíři coby mistři kreslířského umění

Kresbě se nevěnovali pouze zkušení malíři, ale také osobnosti z jiných oblastí -zmínili jsme především básníka Karla Hynka Máchu a skladatele Bedřicha Smetanu.
Ovšem podobných příkladů »kreslících kumštýřů« bychom ve všech oblastech české i světové kultury nalezli nespočet. Od Goetha až po současníky. V minulém historickém náhledu jsme připomněli například sběratelské snahy mecenáše české kultury Vojtěcha (Adalberta) Lanny, jenž položil základy vzniku příslušné sbírky v instituci, jež se stala předchůdkyní pražské Národní galerie. Svými odkazy se tudíž Lanna i další milovníci umění postarali o ucelené poznávání výtvarných tradic. Tato sběratelská činnost již v 19. století položila základy možnostem moderního komplexního hodnocení českého výtvarného umění, jež se následně dlouhodobě nacházelo v odborné péči profesionálních státních muzeí či galerií.

Důsledky divoké privatizace

Zatímco oborové sběratelství vývojově podchytilo a zachovalo archivní dokumenty v jejich celistvosti, naopak v posledních dvou desetiletích se i dlouhodobě archivované komplety po nejrůznějších formách »privatizací« nezřídka rozptýlily do nejrůznějších soukromých majetků, pochopitelně i do zahraničí. Často bez tušení, kam vlastně jednotlivé části dříve kompletních souborů dokonce i z galerijních sbírek zmizely. Tato nezřídka »divoká privatizace« pochopitelně v současnosti přináší problémy také odborníkům, kteří už obvykle nemohou výtvarné soubory srovnávat pro badatelské potřeby.
Ano, po leckdy unáhlených obsáhlých restitucích, leckdy i s pochybnými záměry, se během posledního dvacetiletí množství děl i špičkových umělců ocitlo rychle na leckdy nekontrolovatelném trhu a rozptýlilo se tudíž do různých neznámých soukromých majetků. Zatímco kdysi tedy měl milovník umění nebo profesionální historik možnost seznámit se s celými soubory těchto mistrovských drobností a prostudovat je, nyní se často jen stěží dostane nahodile jen k některým jednotlivostem.
Jak ovšem podotýká historik umění Roman Prahl, výhodou pro nynější sběratele českých kreseb 19. století se stala skutečnost, že se do popředí zájmu dostaly jiné obory českého umění, zejména sféra malířská, takže navzdory dobové psychóze nedošlo k očekávanému naprostému chaosu. Například kresby českých umělců 19. století se nestaly vzhledem k obecnému trendu vnímání kresebné tvorby největším zájmem novodobých »střadatelů«.
»Sběratelstvím se tak mohli začít zabývat jedinci, rozpoznávající především kulturní a specificky uměleckou hodnotu těchto artefaktů,« konstatuje Dr. Prahl. Podotýká také, že současní sběratelé umění se postupně zbavují historického traumatu, zahrnujícího skrývání svých klenotů před veřejností, takže se začínají chovat s patřičnou hrdostí na svůj podíl při pěstování národního dědictví.
Právě díky těmto okolnostem se mohl uskutečnit záměr podat přehlednější pohled na českou kresbu 19. století v rámci jedné expozice, kterou do konce července nabízí Galerie Kubík v Litomyšli. Byla počátkem prázdnin připravena coby součást Smetanovy výtvarné Litomyšle a vernisáž se stala součástí doprovodných aktivit letošního ročníku hudebního festivalu Smetanova
Litomyšl.
Jak připomíná kurátor této litomyšlské výstavy českého kreslířského umění Roman Prahl, lze tu sledovat plejádu umělců od nejstarších až po ty, jejichž působení přesáhlo polovinu 19. století, tedy od kreslířů Berglera, Kohla, Procházky a dalších až například po Haushofera, Horčičku či Kandlera. Podle kurátorových slov vystavená litomyšlská kolekce polarizuje dvě dominanty v uměleckém uplatnění kresby během 19. století: v krajinářství a ve figurálním umění. »Zatímco pražská
Akademie umění se pod svým prvním ředitelem Berglerem soustředila
na kresbu jako základ studia umění vrcholícího ve větším ‘ideovém‘ obraze, Procházkovy miniaturní kreslené kompozice krajin odkazují ke stále rostoucímu významu
malého formátu uměleckého obrazu i krajinářství, oblíbeného širší vrstvou dobového publika kupujícího umění. Obě tyto okolnosti
přispěly v Čechách raného 19. století ke zmnožení počtu vedutistů, zachycujících památná místa a jmenovité
krajinné scenérie,« uvedl Prahl. »Praxi akvarelové veduty, sloužící často jako podklad kolorované
grafiky, tu připomínají ukázky z tvorby Morstadta, Rybičky i Crolla.
Jiným způsobem převládá krajinářství
i v celku dna slovutných malířů této vrstvy, Navrátila a Piepenhagena,
u nichž někdy prostředky kresby a malby od sebe neměly vzájemně daleko. Navrátil se na tomto pomezí pohyboval i při využití
oblíbené techniky kvaše a z druhé strany Piepenhagen často i ve svých drobných olejomalbách zdůrazňoval texturu jednotlivých partií obrazu. Tento postup odkazuje mj. ke starším návodům pro charakterizaci
součástí krajinného obrazu tušovou kresbou, na druhé straně k monochromní malbě asfaltem, oblíbené i po polovině 19. století.
« Již z těchto kurátorových poznámek vyplývá, že litomyšlská kolekce se nezaměřuje pouze na nejznámější osobnosti českého výtvarného umění, ale snaží se jejich tvorbu vřazovat do širších kontextů chronologických, žánrových i dalších. »Akademické renomé krajinářství v Praze od raného 19. století až za jeho polovinu připomínají jména Postla, Antonína Mánesa a Haushofera.
Skupina Mánesových kreseb zde zahrnuje školní předlohové kresby krajinného detailu a typové kompozice malebného motivu. Ve srovnání s tím dvě rané práce Mánesova nástupce v úřadu šéfa školy krajinářů na pražské Akademii,
Maxe Haushofera, připomínají bezprostřednost záznamu momentální situace určitého motivu i proměnlivého atmosférického celku, anebo její iluzi, k níž už i české krajinářství
nejpozději od 40. let 19.
století směřovalo,« upřesnil kurátor litomyšlské výstavy českého kreslířského mistrovství Prahl. Podle něj ve figurální malbě nejvyšší ambicí dlouho zůstalo »originální« komponování mytologického, náboženského či historického výjevu. Z jiných kategorií tvorby jde o oblast dobově nejžádanější, tedy portrét - a to ve specifické podobě miniatury. »Mnohotvárná kultura portrétní miniatury byla pěstována i v Praze, přinejmenším do nástupu fotografie v polovině 19. století; zastupuje ji dílko Václava Mánesa, který se portrétování přednostně věnoval,« ozřejmuje tehdejší situaci Prahl. Početnou vrstvu kreslířů v Praze kolem poloviny 19. století reprezentovali například Josef, Quido i Amálie Mánesovi, jejichž tvorba se obrací k různým oborům a tématům, ale jejich způsob práce i umělecký výraz se často prolínají. Také v této vrstvě kreslířů jsou silně zastoupenou skupinou krajináři, vesměs žáci Haushofera, úspěšní často i v »širší vlasti«, jako Novopacký a zvláště litomyšlský rodák Julius Mařák. »Kresba definitivní a míněná jako přesný i samostatný podklad k další realizaci například v samostatné grafice, časopisecké ilustraci či jinak se tehdy stává vůbec jedním z trendů tohoto oboru tvorby,« komentuje na příkladu nynější expozice situaci ve vývoji kresby u nás v 19. století. Podle Prahla jiná linie tvorby malířů v kreslířských médiích směřovala tehdy naopak k evokaci vlastních živlů malířství - světla a takřka i barvy.
Společně s Mařákem se tímto stylem tvorby vyznačovali například Viktor Barvitius a zvláště Jaroslav Čermák. »Některé jeho dílčí figurální studie, kreslené uhlem a bílou křídou, působí dojmem, že sahaly za přípravu větších maleb, k nimž se věcně vztahují,« dodal Prahl. To odpovídá dobovému kultu znázornění nebo iluzi fragmentu reality, tedy momentu lidského času i detailu mimolidské přírody.
Třetí vrstva umělců zastoupených na nynější podnětné litomyšlské výstavě zahrnuje početnou generaci narozenou v polovině 19. století a nastupující na scénu začátkem 70. let, tedy v éře budování Národního divadla. Sem patří i definitivní kompoziční studie tehdy nejpopulárnějšího obrazu Setkání Oldřicha s Boženou od Františka Ženíška. K takřka opačnému pólu kreslířské praxe směřovala v této umělecké vrstvě početná tvorba Mikoláše Alše. »Alšovo kreslení v českém dobovém prostředí ztělesnilo původní impuls tvoření, zachycení první inspirace spontánně a s bravurou.
Tento způsob kreslení vedl později Alše k tvorbě zjednodušených
a působivých ikon národního vědomí. Zdánlivá jednoduchost a zjevná nadsázka v Alšových kresbách
upomíná na jinou kategorii umění kreslířů, která ovšem na výstavě není zastoupena - na umění karikatury.«
V zájmu objektivního zastoupení je v kolekci obsažena také tvorba Vojtěcha Hynaise, Antonína Chittusiho, Luďka Marolda, Hanuše Schwaigera, Maxmiliana Pirnera a řady dalších tvůrců, jejichž význam - a to nejen rámci českého výtvarného umění, ale i v kontextu přinejmenším evropském - je zřetelný. Tomáš HEJZLAR V záhlaví: Josef Mánes (1820-1871): Venkovské procesí - dekor dopisního papíru pro hraběnku Isabellu SilvaTaroucca (tuš, akvarel a běloba/papír - bez vročení)

Foto popis| Mikoláš Aleš (1852-1913): Náčelník Chorvatů (akvarel, tuš a uhel/papír - 1911)
Foto popis| Mikoláš Aleš (1852-1913): Náčelník Pandurů (akvarel, tuš a uhel/papír - 1911)