Jan Honsa - hospodář nad svou krajinou

Jan Honsa (narozen 6. 6. 1876 v Tisové u Vysokého Mýta, zemřel 9. 9. 1937 v Poličce) po studích v letech 1893-98 studoval na pražské Akademii v krajinářském ateliéru Julia Mařáka. Vystavoval pravidelně od roku 1900, zejména v pražském Mánesu, v mnoha východočeských galeriích, ale i v Berlíně (1904), na světové výstavě v Saint Louis (1904, bronzová medaile), v Benátkách (1907), za svého života naposledy v Hradci Králové (1934). Studijní cesty: 1903 (Paříž, Normandie), 1911 (Berlín, Drážďany, Mnichov, dále Belgie, Francie a Holandsko). Jeho rozsáhlé malířské a grafické dílo je uloženo v Národní galerii v Praze i v dalších veřejných sbírkách, mj. v Chocni, Litomyšli, Pardubicích, Poličce a Vysokém Mýtě, ale především v soukromých sbírkách. Výstava na III. ročníku Smetanovy výtvarné Litomyšle představuje bezmála stovku jeho děl s tematikou z východních Čech.

Téměř již zapomenuto je dílo malíře Jana Honsy (1876-1937), který v první třetině 20. století náležel ke slavné, takřka jediné skutečně významné generaci českých krajinářů. Tehdy byl porovnáván dokonce s nejvýraznějším východočeským krajinářem Františkem Kavánem. Ovšem životní události - stejně jako vzdálenost jeho působení od tvůrčích center - zřejmě zapříčinily, že byl zapomenut dokonce i v kraji, kde kdysi patřil k uznávaným malířským osobnostem (Litomyšlsko, Podorlicko, Poličsko). Možná se tak stalo vlivem následných válečných událostí, možná i v souvislosti s proměnami oficiálních estetických trendů.
V rámci letošní Smetanovy výtvarné Litomyšle jsou nyní výtvarníkovy práce soustředěny v expozici, konající se ve výstavních prostorách KUBÍK na litomyšlském náměstí. Kdo však tuto putovní sbírku v Litomyšli již nezastihne, nemusí zase příliš litovat: od 7. září ji až do konce října opět zpřístupní Městská galerie ve Vysokém Mýtě.
Honsa, rodák z Tisové u Vysokého Mýta (nar. 8. června 1876 v chudé rolnické rodině), se na pražské výtvarné Akademii stal žákem umělecky uhrančivého litomyšlského rodáka Julia Mařáka (1832-1899). U něho studoval v letech 1893-98. Proto bývá Honsa označován za příslušníka mařákovské skupiny, třebaže stylotvorné prvky se od tvorby Mařákovy v mnohém zřetelně odlišovaly. Vedle obrazů jeho spolužáků (někdy snadno zaměnitelných) si tedy Honsovy obrazy nemohl splést skoro nikdo.
»Nový romantismus a oduševnělá nostalgie krajiny byly tehdy velmi módní v kabinetní společnosti pražských salonů,« konstatuje znalec Honsova díla Pavel Chalupa. »Honsovi spolužáci Slavíček i Kaván, Panuška i Kalvoda vyráželi na venkov v jakémsi duchu barbizonsko-impresionistického chalupářství; přišli z města, aby tu na plátna načerpali autentickou krásu, tolik potřebnou tam, kde za ni byli ochotni platit. Jan Honsa však nikdy takovým chalupářem nebyl. Byl - hospodář. Téměř celý život žil v Běstovicích u Chocně na statku svých rodičů, vedle kterého si posléze podle vlastních výkresů postavil statek podle svého. Choval dobytek, pěstoval žito, staral se o rodinu. A ve volných chvílích maloval. Na krajině však neviděl, na rozdíl od svých pražských druhů, nic romantického či nostalgického. V Honsově krajině je čirá radost hospodáře z rašící přírody, naděje úrody, ukrývající se v zeleném osení a ve zlatých snopech, obava ze srpnových mraků a štěstí z májových, úlevné vydechnutí po těžké práci na poli, omamná vůně kvetoucí hrušně a její blahodárný stín...«
Honsova výrazná neoimpresionistická, někdy pro samý květ až barvotiskově dojemná technika jeho maleb uzrála v průběhu prvního desetiletí 20. století v nezaměnitelný styl, zcela originální v linii českého krajinářství. Kromě olejomalby se však Honsa zabýval i grafickými technikami (leptem a dřevorytem), jež tvořily nedílnou součást jeho tvorby.
Kromě několika pobytů v cizině a studijního a válečného pobytu v Praze žil nyní znovuobjevovaný Honsa téměř stále ve východočeských Běstovicích, na sklonku života z podnětu místního kulturního aktivisty Františka Bukáčka v nedaleké Poličce. Tam také čerpal náměty ke své tvorbě: na Honsových malbách, kresbách i grafikách najdeme lokální motivy z Podorlicka a Českomoravské vysočiny, tedy z kraje skladatelů Smetany a Martinů. Nacházíme tu zpodobení míst především kolem Běstovic, Chocně, Litomyšle, Poličky a Vysokého Mýta. »V Honsovi tak nacházíme netoliko nejpilnějšího a nejvýraznějšího krajináře této oblasti, ale také umělce, který s cennou dokumentární věrností zachytil autentickou, neromantizující podobu venkova na počátku minulého století: svůj domov, práci, starost i naději...« konstatuje výtvarný teoretik dr. Chalupa.
Péčí poličského Muzejního spolku Palacký byly v roce 1939 - dva roky po výtvarníkově předčasném skonu v poličské nemocnici (9. září 1937) - posmrtně vydány Honsovy vzpomínky. Vmnohém zde plodný tvůrce odhalil své hledačství, ale rovněž výlučnost uměleckou i společenskou. »Snad snivost a citlivost moje vedla mne k tomu, že jsem ve škole i později rád kreslil a maloval v prázdných chvílích, po práci při hospodářství,« čteme v Honsovým memoárech. »Pomáhal jsem rodičům a pracoval jsem tak, jako každý jiný svědomitý venkovan, všemi směry, na poli i doma. Přihlásil jsem se do krajinářské školy prof. Julia Mařáka, částečně, že to byl krajinář, a že krajina mi byla nejbližší jako předmět malování, a také - pamatuji se jasně - že mi tenkráte jméno Mařák znělo dobře. Byla to léta úsilné práce za zmocněním se kresby a barvy, určitých vědomostí technických, a zároveň léta usilovného čtení, úsilných studií a také léta těžké práce při hospodářství v čase prázdnin. Dnes s úžasem se dívám na ty dny, které jsem strávil v práci od nejrannějších hodin ranních i před východem slunce, až do pozdních hodin večerních. S kolegy jsem nechodil do jejich zábav. Nebylo to v mé povaze. Příčila se mi ta zvláštní divoká bujnost. Zůstal jsem samotářem, a to samotářem stále víc a víc ve sny upadajícím. Svůj poměr ke kolegům prostě konstatuji, rovněž tak svůj poměr k životu velkoměsta, který mi do dnešního dne zůstal cizím.«
Malíř Jan Honsa byl svébytná osobnost, srovnatelná například s jeho vrstevníky Jaroslavem Panuškou (1872-1958) či Josefem Váchalem (1884-1969), ačkoliv výrazově i tematicky se od nich zřetelně liší. Honsa zůstal především krajinářem. Přestože byl téměř zapomenut, v jeho stopách -ovšem v jiné vyjadřovací sféře - později směřoval svou grafickou tvorbou například malíř a grafik Vladimír Šindler (18911961). I on, již o generaci později, rovněž zachycoval měnící se krajinu Českomoravské vysočiny zejména na Poličsku, onen zvolna, leč natrvalo mizející nezaměnitelný kolorit této svérázné oblasti. Zatímco však Šindlerova tvorba měla ve svém regionu na českomoravském pomezí společenský ohlas i po tvůrcově skonu, Honsův odkaz se z paměti jeho vrstevníků i následníků záhy vytratil. Snad k tomu přispěly i nově se konstitující společenské poměry, možná proměny vnímání výtvarných hodnot.
Každopádně nynější návrat k Honsově odkazu a zveřejnění průřezu z jeho tvorby malířské, kresebné i grafické v širším časovém kontextu vůbec není jen akademickou výlučností. Je zajímavým poznáním tradic moderního českého krajinářství v jeho méně známé podobě. Jde tedy o poznání díla, na něž jsme v zápalu společenského kvasu jaksi - zřejmě neprávem - zapomínali. Kurátor výstavy Pavel Chalupa tak přispěl k odhalení osobnosti, která je pro východní Čechy a česko-moravské pomezí výrazná.

Foto popis| Jan Honsa: Kvetoucí hruška v širém poli (olej, asi 1920-29?, Městská galerie Vysoké Mýto)
Foto popis| Jan Honsa: Chalupy (olej, asi 1920-1929?, Galerie Kroupa Litomyšl)
Foto popis| Jan Honsa: Autoportrét (olej, 1916, Městské muzeum a galerie Polička)